chovné stanice NKO

Z Ránského Letiště a Pont Luty

MKP 2008

Kynologii život zasvěcený

Myslivost 3/2009, str. 44
Ing. Pavla ŠILAROVÁ

Každý ročník Memoriálu Karla Podhajského (MKP) přináší něco výjimečného. Ten před dvěmi lety byl však opravdu mimořádný. Už jen proto, že poprvé v historii tohoto memoriálu zvítězila žena. Navíc žena neobyčejná, velice aktivní, příjemná a všestranně nadaná. O to zajímavější výzvou bylo navštívit vítěze 70. ročníku Josefa Haufa, který je životním partnerem právě zmíněné Olgy Hrabákové. Takže o tom loňském memoriálu by se dalo říci, že je mimořádný v tom, že se ho poprvé v historii podařilo vyhrát oběma životním partnerům!




Přiznám se, že mám trošku obavy, aby rozhovor nebyl příliš podobný tomu předloňskému. Přeci jen spolu trénujete, máte hodně shodných zálib, oba jste se dlouho věnovali velšteriérům...
O:
Je sice pravda, že toho máme hodně společného a že psy připravujeme často spolu. I když zrovna v loňském roce to moc nešlo. Pepík cvičil převážně s Josefem Hendlem, protože jsem byla hodně pracovně vytížená. Navíc jsem neměla psa na tak vysokou soutěž. Ale všechno stejné určitě nebude. Pepík má předně jiné zaměstnání, dále je předsedou Kynologické komise OMS v Teplicích, je člen Myslivecké rady, býval předsedou našeho mysliveckého sdružení, teď je jeho hospodářem, na MKP nevedl poprvé.

Na MKP jste byl nominovaný dvakrát. Kolikrát to bylo na Memoriál Richarda Knolla (MRK)?
J:
Na oba memoriály jsem byl nominovaný dvakrát. Poprvé to bylo před dvěma lety, kdy vyhrála Olga s Orem z Kvítele. Tam jsem startoval s otcem Urana z Kvítele, s Echem z Ranského letiště. Měli jsme ale bohužel smůlu na „velkém poli“.

A jaká byla Vaše společná cesta s Uranem k memoriálu?
J:
S Uranem jsme získali na všestranných zkouškách čtyři sta devadesát šest bodů, čímž jsme se dostali na mezi šestatřicet psů, kteří šli na nominaci. Tam se nám moc nedařilo v lese. Měl jsem ho připraveného jako hlasitého oznamovače, ale v místě naší barvy zrovna sázeli stromky. To byla obrovská smůla. Museli jsme nakonec dokončovat barvu na řemeni. V poli se vše povedlo a nakonec jsme byli sedmí. Z nominace jsme se prezentovali na MRK, kde se nám dařilo vcelku dobře, tedy až na vlečku s liškou. Poprvé se stalo, že mi ji nepřinesl. Pes byl určitě připravený, byla to obrovská smůla. Ale docela zajímavé bylo, že lišku v sobotu nepřinesla celá naše skupina a ještě další dva psi. V jednu chvíli jsem si říkal, že odstoupím, ale kluci, kteří tam byli se mnou a pan Hendl po telefonu mi to naštěstí rozmluvili. Důležité pro mě bylo, že to pes ustál a všechny následující disciplíny předvedl bez chyby. Musím ale říct, že při každém dalším tréninku s liškou jsem si dával pozor a přesto, že už to nikdy neudělal, jsem ho pořád hlídal a byl u vlečky neklidný.
O: Vzalo ho to natolik, že na MKP ani nechtěl, abych šla na konec vlečky já. Všechno musel místo mě odchodit pan Hendl. Snad byl klidnější i u barvy, než u vlečky s liškou.
J: Uran měl na vlečkách krátké časy, dělal je hodně s radostí a běžel pořád v tempu. Ale po zážitku z MRK se mi vlečka na MKP zdála hrozně dlouhá...

Vy jste nakonec měli na MKP jen jediné zaváhání.
J:
Ano, na ohrádce, což byla hned první disciplína. Prostředí, které pro ohrádku pořadatelé v Litomyšli vybrali, bylo nádherné. Vypadalo to jako nějaký amfiteátr, korona měla přehled, ale byla dostatečně daleko, celý prostor byl upravený s krásným trávníkem, rozhodně bylo vidět, že zde nikdo netrénoval. Prostor ohrádky byl ve svahu, ale v místě vypouštění psa byl vyhloubený půlměsíc. Jenže nervy u mě zapříčinily, že jsem si to neuvědomil a zůstal stát na špatném místě. Uran s chutí doběhl pro lišku, a když mi ji předával, neudělal jsem mu dost místa, aby mohl dosednout na rovinu. Kvůli tomu jsem dostal trojku, jedinou za celý memoriál. Když si uvědomím, že stačilo udělat jeden krok dozadu a že to byla moje chyba, tak můžu říct, že Uran byl naprosto bezchybný.

Jaké je to je vyhrát takovou soutěž?
J:
Pocit je to neopakovatelný. Ono už stát mezi ostatními při zahajování, bylo ohromné. Nejhorší však asi bylo, když se vše blížilo k závěru, to se mi úplně svíralo hrdlo.

Sledoval jste v průběhu pořadí?
J:
Ne, to vůbec ne. Vnímal jsem jen svoje známky, protože to nebylo ani moc složité. Občas jsem slyšel nějakou novinku, to když se někomu něco hodně povedlo nebo měl naopak smůlu. Ale o ostatních jsem přehled neměl. Snažil jsem se soustředit jen na Urana a lidem se vyhýbal. Ve spojení jsem byl jen s Olgou a s Josefem Hendlem.

Říkal Vám ke konci někdo, jak jste na tom?
J:
Nechtěl jsem se s nikým bavit, takže o pořadí jsem nevěděl. Ono to vlastně nebylo jasné nikomu až do poslední disciplíny, kde Láďa Banás dostal jedinou trojku a tím se dostal na druhé místo. Já byl ohromě spokojený za to, že se nám dařilo. Od začátku jsem měl jediné přání – projít, na umístění jsem vůbec nemyslel. A jak jsem se to dozvěděl? Asi poprvé, kdy mi to došlo bylo, když mi paní Tichá říkala, že letos asi pojedou s manželem nafotit psa na Štěpánov.

Oba jste vedli poprvé na MKP v Opavě. Mohli byste porovnat oba memoriály?
J:
Porovnávat je dost těžké, hlavně proto, že s pořádáním vrcholných akcí mají v Opavě i v Litomyšli letité zkušenosti. Obojí bylo tedy skvěle připravené. Tehdy v Opavě to bylo všechno nové, stál jsem tam prvně, vše se mi zdálo takové pěkné, uspořádané. Navíc jsme tam byli s Olgou oba. A pro mě bude asi „ten Podhajský“ vždycky ten „poprvé“.
O: Každé místo mělo neopakovatelnou atmosféru. Opava malebnými zákoutími v lese, krásnými mysliveckými chatami. V Litomyšli bylo krásné náměstí, spousta koní, hudba a naprosto perfektní organizace celého memoriálu. My jsme měli také před dvěmi lety štěstí na to, že jsme se při konání MRK dostali do nádherného prostředí Židlochovic. Pro mne však bude vzpomínka vždy patřit Opavě.
J: Určitě jsem se ale podruhé na všechno díval jinýma očima. Nenechal jsem se už tolik strhnout náladou zkoušek. Navíc jsem se zařekl, že se budu věnovat pouze psovi a přiznám se, že už jsem to tolik nevnímal.
O: Ono je to asi u nás taková nostalgie. Když je tam člověk poprvé, nevidí chyby, neví, jak co má vypadat a vše je jako v pohádce.

Bylo výhodou vést na MKP dvakrát krátce za sebou?
J:
Určitě je to výhoda. Po druhé jsem si už jen hlídal každou disciplínu zvlášť, dával jsem pozor a zbytečně se nerozptyloval. Také jsem měl s sebou pana Hendla. Ale čím jsem byl dál, tím víc jsem byl nervózní.

A býváte při zkouškách nervózní?
J:
Jak kdy. Při nižších zkouškách už ani ne. Většinou začínám být až u všestranných, tam už zneklidní asi každý.

Vím, že jste dlouholetí chovatelé. Jak vybíráte psy k výcviku?
J:
Sami si chov řídíme a občas si vezmeme štěně i od jiného chovatele. Ale i v takových případech víme, o jaký původ se jedná a často jsou tyto chovy propojené.
O: Teď máme například jedno štěně od Václava Kratochvíla. Je to fenka, která je ale dcerou naší Eimy z Ranského letiště. Ta shodou okolností také v roce 2007 absolvovala Memoriál Karla Podhajského.
J: Uran zase pochází z feny z chovu od Josefa Nováka, otcem je ale náš Echo.
O: Pepík si raději vybírá štěňata, která se mu líbí. Mě baví sledovat chov a řídit si ho sama a také mám ráda dobu, kdy jsou doma štěňata.

Umíte si tipnout, které bude dobré?
O:
Pepík má lepší odhad, také umí dát psa pryč, když se mu nezdá, i když ho má rád. Já to mám v tomhle těžší a navíc si myslím, že na vyšší zkoušky je možné připravit téměř každého psa, jako to dělal Josef Novák. Stojí to potom hodně práce a trpělivosti, ale jde to. Nejlepším příkladem byl můj Oro. Byl velice pozdní, měkčí, vůbec jsme ho do vyšších zkoušek netipovali.
J: Když jsou štěňata úplně malá, tak vybírat moc nejde. To až když trošku povyrostou, to už si u některých říkám, že vypadají dobře.

Zmýlil jste se někdy?
J:
Když o tom přemýšlím, tak to zatím vždycky vyšlo.
O: Pepík má pro psy veliký cit. Vybírá skvělá štěňata a hlavně má výborný odhad ve výcviku. Dokáže připravit i naprosto bázlivého psa a přitom mu předá parfors. Já sama bych si plno jeho metod nikdy nedovolila. Navíc ho psi zbožňují, takže v tom musí něco být.

Byl jste k myslivecké kynologii vedený odmalička?
J:
Dalo by se to tak říci, ale z myslivecké rodiny nepocházím. Bydlel jsem v malé vesnici Hrádek na Lounsku a už jako dítě jsem hodně chodil na hony a měl psy. Nechali mě dokonce střílet a mě to chytlo. Myslivecký kurz jsem složil, to mi nebylo snad ani osmnáct. Po pěti letech jsem si udělal hospodářské zkoušky. Myslivost, lov a psi byli a jsou mými největšími koníčky.

Kdy jste tedy začal cvičit ohaře?
J:
Prvního loveckého psa jsem si koupil v momentě, kdy jsem dostal první lovecký lístek. Byla to fenka českého fouska a hned jsem s ní vyhrál podzimní zkoušky.

Takže Vás jako první oslovilo naše národní plemeno?
J:
To byla spíše náhoda. Kamarád měl chovnou fenu a štěňata k odběru. Po podzimních zkouškách mě známí umluvili, abych jim ji prodal, potřebovali psa na práci.

Vy jste prodal svého prvního psa?
J:
Nakonec ano. Tehdy byla jiná doba. Bylo hodně drobné zvěře, psi byli potřeba. Navíc se ještě nosilo, že každý myslivec měl psa. Ale ne každý ho uměl vycvičit a mě cvičení opravdu bavilo. Tak jsem vlastně začal a postupně přešel k malým plemenům.

A propadl velšteriérům!
J:
To ano. V mém okolí se s ohaři absolvovaly podzimní zkoušky, nic víc, to mě tolik nebavilo. Tehdy se konalo mnoho soutěží v norování. Skoro každý týden jsem jezdil po celé republice se svými „velši“.

Kdybyste to porovnal, co vás dnes víc baví?
J:
Každé má své. Většina lidí pronikne k určitému plemeni nebo skupině psů a nedá na ně dopustit. Myslím, že každý pes je dobrý ve své specializaci. A pro mě i po zkušenostech s malými plemeny to jsou určitě ohaři. Práce s nimi je hezčí, různorodá a psi jsou elegantní. Výcvik je o hodně náročnější, dlouhodobější, ale když se vše povede, je to opravdu radost.

Dokázal byste říci, kolik psů jste vycvičil?
J:
Tak to asi ne. U malých plemen mám v chovu jeden a půl abecedy. Vždy jsem si několik štěňat z vrhu nechal a ještě dobrá štěňata kupoval. Na soutěžích jsem vodil i několik psů. Kdysi jsem si nějaké diplomy schovával, ale počty už si nepamatuji. A u ohařů jsem to nikdy nesledoval. Původně jsem si myslel, že je cvičit moc nebudu.
O: Jen na Pepíka musím ještě prozradit, že i ve „velších“ byl ve špičce. Měl znamenitý chov, exteriérově i pracovně skvělé psy, vyhrál dvakrát mezinárodní norování. Je škoda, že v té době cvičil hodně osamoceně a nepotkal lidi, kteří by se více ohařům věnovali.

Kdy jste se setkal s vyšším výcvikem?
J:
Asi před patnácti lety, když mi Olga přivezla od Josefa Němce k narozeninám fenku německého krátkosrstého ohaře. Teprve tady jsem zjistil, že ohaři mají v sobě něco víc a potkal lidi, kteří mě toho hodně naučili. Trochu mě mrzí, že to nebylo dřív.

Kdo Vám předal nejvíc zkušeností?
J:
Asi první, kdo mi hodně pomohl, byl Daniel Křivan z Lovosic. Je to člověk nesmírných zkušeností, ale dnes cvičí psy už jen pro svou myslivost. Viděl nás s Echem na mezinárodních všestranných zkouškách a Echo se mu moc líbil. Obdivoval jeho povahu, tvrdost a nechtěl, aby takový pes skončil těmito zkouškami. Vyloženě si vzal za své, dostat ho výš. Ale člověk se učí snad od každého, s kým cvičí. A v Litoměřickém okrese to jsou samé osobnosti, které vědí, že se čas na výcvik nedá odbýt.

Na začátku jste zmínil Josefa Hendla.
J:
Tak to je velice podstatná kapitola v mém kynologickém životě. Často jsem cvičil také s Josefem Novákem a Václavem Kratochvílem, ale takový ten denní výcvik jsem zažil až s ním. Nic přede mnou netajil a tak jako své zkušenosti předal jiným i Josef Novák, já měl štěstí na Josefa Hendla. Dnes mohu říci, že je to můj největší kamarád a člověk, kterého si nesmírně vážím a mám rád. Teď má nové štěně po Flikovi z Visálku a těším se, až začneme spolu zase jezdit cvičit.

Prozradíte nám o něm něco víc?
J:
Pan Hendl je neuvěřitelně energický. Má tolik vitality, že mu ji můžeme závidět. Škoda, že měl smůlu a nemohl s Flikem startovat na MRK, kam byl také nominovaný. Veškerý výcvik jsme absolvovali společně. Navíc je neskutečně důsledný. Vše opakuje tak dlouho, dokud to není perfektní. Ze začátku jsem si myslel, že to s tréninkem hodně přehání. A v závěru před memoriály, kdy jsme cvičili minimálně pětkrát týdně, brzy vstávali, jezdili daleko do honiteb, pak ještě do práce, to už se mi to i zajídalo. Dnes vím, že to má svůj smysl.

Cvičili jste tak pilně?
J:
Mnohokrát jsem si říkal, že pes vše naprosto umí. Bylo to jako vědomí dát klíčky do zapalování a auto lehce nastartuje. Ale nakonec se ukázalo, že právě to přineslo výsledky. Pes musí mít hodně natrénováno a výbornou fyzičku. Když jsem třeba čtyři dny necvičil, už to bylo na výkonu znát.

Co děláte den před zkouškami?
J:
Určitě tři dny před soutěží dám psovi volno. To mi hodně opakoval i Josef Novák. Velmi mě mrzí, že se nedožil Uranova vítězství.
O: Josef Novák mi ještě v nemocnici předával pro Pepíka rady, aby Urana nepřecvičil. Psa znal, věřil mu a s vysokými zkouškami měl velké zkušenosti.

Odborné zázemí jste měl veliké. Jak jste si zvyknout na nové zkušební řády?
J:
Změna nás nejvíc zasáhla, když jsem cvičil Echa. To bylo docela náročné období. Teď už jsem s tím byl docela vyrovnaný.

V poslední době nejsou snad kynologické zkoušky, kde by se toto téma neotevřelo. Jak se na ně díváte Vy?
J:
Plně doufám, že se už zkušební řády měnit nebudou. Jistě v nich není všechno dobře a řadu věcí bych ze starých řádů ponechal. Ale i na nejnovější řády si zvykneme a osobně si myslím, že jestli se ještě jednou budou zkušební řády měnit, tak se v tom už lidé přestanou orientovat.

Co byste ponechal?
J:
Například hodnocení práce na barvě. Určitě bych rozlišoval výkon hlasitého oznamovače a oznamovače. Práce vynaložená při výcviku je nesrovnatelná. Chápu, že ubírat na bodech vodiči je svým způsobem nespravedlivé, vůdce ke zvěři také dovede. Ale zrovna tak jako je zvýhodněný hlasič, jejichž práce si hodně vážím, tak je to jiné i u jednotlivých oznamovačů.
O: S tím souhlasím. Nejde jen o vlohy psů, ale také o stupeň úrovně výcviku a proto by měl být koeficient obtížnosti jiný.

A jak se díváte na polní disciplíny?
J:
Změny v posuzování a nahlížení na polní práce sem přinesl především MUDr. Novotný, který těmto disciplínám opravdu rozumí. Když jsem byl poprvé na MKP s Echem, tak se mi takové posuzování moc nelíbilo. Byl to rok, kdy se do posuzování nejvíce promítly změny ve zkušebních řádech. Styl hodnocení na všestranných zkouškách a na memoriálu byl hodně jiný. Říkal jsem si, že mám kvalitního všestranného psa, u kterého nevím, proč by měl běhat dvě stě metrů doprava a doleva. Ale čím víc jsem cvičil a viděl víc polních prací, uvědomil jsem si, že zvěře je opravdu málo. A je to právě pes, který ji musí vyhledat. Dnes tedy chápu, že pes, který je řekněme v poli daleký a systematický by měl mít přednost před psy, kteří jsou blízko u vůdce. Šanci na lov má právě pes, který vydrží v tempu daleko hledat, zvěř najde a nechá vůdce ke zvěři dojít.
Je také pravda, že ne každý pes je na to stavěný. Každý nemá takový temperament, jaký mají anglická plemena. Proto celkově rozhodně víc přihlížím na všestrannost než na trialové posuzování a jsem rád, že už se polní disciplíny posuzují jemněji, než tomu bylo před třemi lety. Na MRK se nominujete právě z všestranných zkoušek a měl by to být vrchol všestrannosti. Trialoví psi jsou skvělí, ale ať si mají svůj memoriál.
O: Práce psa na poli je krásná a je určitě dobře, že se trochu zvětšily vzdálenosti. Ale trestat psa hned po první chybě úplným vyloučením, to bylo velice přísné. Na memoriálech by mělo být vše přizpůsobeno všestrannosti. Všestranný ohař musí splnit přes třicet disciplín, kdežto trialoví psi pracují jen na „velkém poli“. Navíc mohou jít hned druhý den na jiné zkoušky, memoriál se jen tak znovu nekoná. Proto jsem letos malou změnu v posuzování a citlivější přístup nemohla přehlédnout.

Dalším řekněme žhavým tématem jsou nominační zkoušky.

J: Tohle si netroufám moc posuzovat. Určitě se nedají porovnávat výkony na některých všestranných zkouškách. Ale to už je na důstojnosti daných okresů, jaké zkoušky si dovolí připravovat. Navíc jednotlivé nominační zkoušky mají také jiné podmínky, rozdílný terén a míru zazvěření, i když rozhodčí a disciplíny jsou zase jednotné. A je pravda, že díky nominaci mají šanci i například vodiči. Pamatuji roky, kdy se nominovali psi i se čtyřista osmdesáti body. Před dvěmi lety už čtyři sta devadesát bodů bylo málo, vodiči neměli šanci. Každopádně do teď to bez nominačních zkoušek šlo.
O: Opět se vrátím k názoru, že memoriál by měl být také o stupni úrovně výcviku. Nejen psa, ale i výcvikáře. Nominační zkoušky jsou jako všechny ostatní také hodně o štěstí. Celkově je vidět, že se u psů zlepšila polní práce, ale zase se zhoršuje práce v lese. A lze říci, že memoriály dokončuje obdobný počet psů, jako dříve. Také pro feny je to další termín navíc, který jim může narušit hárání.

Zjišťovala jsem, jakou otázku by vítězi MKP položila laická kynologická veřejnost. Nejčastěji zaznělo: „Kolik času asi zabere příprava jednoho psa na takový memoriál?“
J:
To je neskutečné číslo, asi se to nedá spočítat. Také záleží na psovi, na jeho vyzrálosti. S některým začínáme cvičit brzy, jinému ponecháme dětství. Někdy cvičíme celý den, jindy je nutná pauza. Ale řekl bych, že je to určitě v průměru tak pět hodin denně.
O: A je to hodně práce. Ale jak říká pan Hendl, bez práce nejsou koláče. A ještě k tomu musí být štěstí, hodně práce, hodně štěstí a dobrý pes.
J: A také hodně kamarádů, kteří nám umožnili cvičit v honitbách. V dnešní době vidím veliký problém v zajištění honiteb k výcviku i ke zkouškám. Jsou místa, kde to není vůbec jednoduché. Zvěře je málo a ne každý si ji nechá rušit. Všem moc děkujeme. Kdyby nebylo možné jezdit všude tam, kam jsme mohli, určitě by to nedopadlo tak dobře. Na pole jsme jezdili do honitby Klapý nebo ke Slanému, k Josefu Černému do Kotěšova, ke Karlovi Boudovi na Ranou na Hrádek. Na les zase do honiteb k Roudnici. Nejvíce jsme ale samozřejmě cvičili v našem sdružení Lukov – Štěpánov, kde nás ve výcviku a v pořádání zkoušek podporují.

Vím, že jste hodně aktivní i při vlastním lovu. Měl jste na to před memoriály vůbec čas?
J:
Přiznám se, že to nebylo tak, jak bych si přál. Přes den vůbec ne, to jsem se věnoval výcviku. Večer pracuji v restauraci ve Štěpánově, ale po práci jsem ještě někdy do lesa zašel.

Kde jste na to bral ještě energii?
J:
Právě v lese, tam si od všeho nejlépe odpočinu.

Máte kromě kynologie ještě nějakého jiného koníčka?
J:
Psy a myslivost, to si myslím je až dost.
O: Kdysi ještě dělával předsedu střelecké komise. Rád a dobře střílel, ještě před třemi lety vyhrál okresní přebor.
J: Ono všechno zabere moc času, zvlášť, když se to dělá, tak jak má.

A co Vaše další funkce – hospodář sdružení, předseda kynologické komise, to musí být jistě pracné?
J:
Hospodářem jsem teprve od loňska. Byl jsem jeho předsedou, ale hospodář nám bohužel zemřel, tak jsem to převzal po něm. Časově je to opravdu někdy náročné. Hodně víkendů je potřeba na konání samotných zkoušek, ale plno dalších zabere jejich příprava.

To snad není ani možné všechno stihnout! Budete mít na tento rok vůbec nějaké psy na výcvik?
J:
Stihnout to naštěstí šlo. Musel jsem si od léta dohodnout do práce zástup a věnovat se pouze myslivosti a kynologii. V přípravě mám teď tři mladé psy. Necvičil jsem s nimi sice úplně ideálně, chodil jsem s nimi odpoledne, když jsem skončil s Uranem. Se dvěmi jsem ale vloni stihnul podzimní zkoušky, všichni jsou dobří aportéři s dobrými vlastnostmi a mohou pokračovat v dalším výcviku.
O: Já mám mladičkou fenku z chovu Václava Kratochvíla, opět po naší Eimy. Je to takové nezvladatelné temperamentní stvoření, jako byl Echo. Je velice samostatná, je to lovec, příliš si mě nepotřebuje hlídat. Myslím, že tento výcvik si hodně „užiji“. Doma ale máme další psy, o které je třeba se starat. Jsou tam senioři v důchodu, v létě jsem si pořídila štěně „velše“, ale třeba je tam také Echo.

Je zvláštní, že ho máte pořád doma. U cvičitelů, kterým projde tolik psů za rok to nebývá zvykem.
J:
Echa chtěli koupit do ciziny už po Mezinárodních všestranných zkouškách. Tehdy jsem si řekl, že pokud naboduje na MRK, nedám ho. A dneska jsem opravdu rád, že jsem ho neprodal. Nejen, že je o něj docela zájem na krytí fen, ale kdyby tu nezůstal, nebyl by vlastně ani Uran!

Poprosím o další porovnání, tentokrát otce a syna.
J:
Echo je opravdu výborný pes. Temperamentní, plný síly, vášnivý lovec. Používám ho v praxi, především na dohledávky. Pro mne to ale znamená neustálé připomínání a tlumení jeho náruživosti.
Uran rád pracuje a je to také lovec, ale na rozdíl od Echa je víc ovladatelný. U něj stačí jen jeho energii správně usměrnit. Navíc je skvělý v tom, že si mě například při hledání sám neustále kontroluje. Tím si hlídá vzdálenosti a snižuje se počet povelů. Výborně reaguje na každý povel. Také je poměrně raný. Je narozený v dubnu, v roce a půl měl nabodováno, o rok později vyhrál MKP!
O: U Urana se krásně vyrovnaly povahy jeho rodičů. Ani tvrdá povaha, ani měkká, skvělá ovladatelnost. Echo spolupracoval vždy až po boji. Nejdříve se muselo tvrdě zdůraznit, kdo je pán a ještě pořád to bylo „kdo z koho“. Uran je na Pepíkovi závislý od štěněte.

A kdyby jste si mohl vybrat, se kterým byste raději vyhrál?
J:
Echa jsem měl rád, ale Uran to je zkrátka - to je životní pes!
O: Musím říct, že Uran byl pro Pepíka něco zvláštního. Nikdy se ke psům nechoval, tak jako k němu. Myslím si, že měl ohromné štěstí na tak výjimečného psa. Je skvělý exteriérově, má ocenění CAJC, BOB, r.CAC, třikrát CACT a nyní také CACIT. Je vodař, má fantastické pole, je neuvěřitelně přizpůsobivý. Když se mu povolí, hledá trialově, když ne, hledá všestranně. V tom mi připomíná Ora. Ten ale neměl takovou povahu, zkušenost a nervy.

Jak se Orovi daří?
O:
Oro je dnes v honitbě, kam se na něj můžeme kdykoli jet podívat, jen kdybych to zvládla já.... Důležité pro nás je, že je ve zvěři, pracuje a má se dobře.

Nemohu se nezeptat, co bude s Uranem dál?
J:
Zatím zůstane u nás, nedovedl bych ho teď někomu dát. Na MKP získal ocenění za nejlepší práci v poli. A dokonce nám i MUDr. Novotný říkal, že by měl na vrcholné traily, tak to možná zkusíme. Hlavně aby vydrželo zdraví nám oběma.

Ještě nám řekněte, co Vás u Urana těší a co zlobí?
J:
Těší? Že mě má rád. A zlobí? Že mě má rád.

Přeji mnoho dalších úspěchů, pevné zdraví a děkuji za rozhovor!




 

 
TOPlist